Škola jako start-up :)

Nedávno jsem poskytl rozhovor, který byl publikovaný na iDnes.cz … nicméně bohužel se ven nedostalo úplné znění rozhovoru, tak jsem se rozhodl zveřejnit jeho “pracovní” ale plnou verzi. Je tam několik věcí a otázek, které jsou podle nás velmi důležité, ale v rozhovoru to zapadlo…

Vaše děti začaly dorůstat do věku, kdy jste pro ně musel pomalu začít řešit školu. Byl to jediný impulz k tomu, abyste založil vlastní?

Jediný asi ne, ale určitě šlo o primární impulz. Začátek byl o tom, že jsme měli skvělou školku v Hradci Králové a řešili jsme, jak dál. V Hradci jsou dvě školy, které by pro nás svým přístupem měly smysl. Jenže jsou přetížené a losuje se na nich. Nechtěli jsme to riskovat, přišlo nám to příliš nejisté. A protože máme zkušenosti s rozjížděním projektů a firem, tak jsme si řekli, že by to mohlo jít.

Nebýt na zmíněných školách takový přetlak, tak se do budování vlastní školy neženete?

Myslím si, že by škola nevznikla. Když jsme se do problematiky ponořili víc, tak už to dnes vidím jinak a vidíme možnosti a bolístky systému, které se dají posouvat. Začalo nás to hodně bavit. Dnes je motivací daleko více než jen mít kam umístit své děti.

Podle vašeho popisu jsou za tím stovky a tisíce hodin práce. Co bylo při rozjíždění vlastní školy nejtěžší?

Přijde mi, že nejtěžší je učinit dané rozhodnutí se do celého projektu pustit. Poté jsme měli na každou oblast člověka, který ji zaštítil, navíc jsme měli výhodu, že jsme školu rozjížděli s pedagogem. To nám hodně ulehčilo práci. Jsme čtyři spoluzakladatelé a každý z nás má určité pozadí, tak jsme to poskládali dohromady od marketingu po naplnění vize, shánění prostor nebo řešení akreditace od ministerstva.

Asi nenastal moment, kdy bychom si řekli, že si nevíme rady. Zvykl jsem si, že optimum neexistuje nikdy a po překonání překážky se před vás postaví další. Jsme nastavení tak, že nás baví řešit úkoly, posouváme se tím dále. Je to náročné psychicky, pořád něco řešíte, ale nejnáročnější období bylo za celý rok a půl to, když jsme byli těsně před spuštěním. Finišovali jsme prostory pro první rok, abychom vše stihli. I provoz jako takový — v IT sice můžete pracovat vzdáleně, ale učitelé vzdáleně pracovat nemohou. A když začnete řešit kapacity, aby to vycházelo a pedagog tam nebyl sám, ale v tandemu, tak je to například při nemoci výzva.

Nezastavil vás úřední šiml v podobě hygieny nebo ministerstva školství?

Akreditací se zabýval kolega. Obešel všechny úřady, poptal se na městě jaká je situace a pak jsme sepsali projekt. Ve finále jsme dostali zelenou od vedení města i kraje. Prostory nyní doděláváme, abychom byli od září nachystaní, ale je to na dobré cestě.

Nejtěžší to bylo po stránce zajištění prostor a peněz, než že byste měli problémy s úřady?

Každá z těch částí byla náročná. Máme určitou odolnost a jsme zvyklí k věcem přistupovat systematicky. Když se velký problém se spuštěním školy rozpadne na menší problémy a každý problém si rozložíte na konkrétní úkoly a jdete krok za krokem, odbavíte i takto velký balvan. Každá oblast měla něco, ale rozhodně nemůžu říct, že bychom viděli nějakou nevoli ze strany úřadů.

I když jsme byli na hygieně nebo na městě, byli všichni nápomocní a pomohli nám. V tom vnímám obrat oproti tomu, jak to bylo v Hradci Králové v minulosti. Nezažil jsem si to, ale co jsem slyšel, nebyla příliš vůle otevírat nové školy. My se s tím ale nesetkali, byť jsme přišli s jiným konceptem.

Pojali jste založení školy jako start up — proč a jak to vypadalo?

Je nám tento přístup bližší. Nebojíte se dělat změny, jdete něco vyzkoušet, namalujete si danou vizi, vyzkoušíte to. A velmi rychle se díváte na zpětnou vazbu a vyhodnocujete, jestli to dává smysl. Pokud to nefunguje, upravíte to tak, aby obsah odpovídal předem stanovené vizi. To byl i náš případ, kdy jsme se na začátku zhlédli v konceptu svobodné školy a mysleli si, že v tomto konceptu naplníme.

Po třech měsících jsme ale zjistili, že nám tam určitá struktura chybí, k Novému roku jsme koncept opustili a začali to dělat trochu jinak. Bylo to náročné na komunikaci vůči rodičům i dětem, ale ve finále věřím, že jsou všichni více spokojení a teď se nám vize krásně vytvarovala. Přesně víme, kam jdeme. Je to přístup, kdy nenalajnujete vše dopředu na deset let, protože nikdy nevíte, co se stane za tři měsíce. Musíte být připravení na permanentní změnu. To s sebou nese nároky na odolnost a rychlost reakce. Ale nese to benefit, že můžete rychleji reagovat na různé vlivy.

Nyní sdílíte školu se skauty. Uvažovali jste i o vlastních prostorech?

Nejen, že uvažovali. Jak jsem mluvil o prostoru od září, tak budeme mít pronajatý prostor čistě pro naše potřeby. Skautům patří velké poděkování, že nám umožnili sdílení prostor. Bez toho bychom projekt nemohli spustit. Pronajali nám skvělý prostor za dostupnou cenu. Ale ministerstvo školství požaduje přísnější normy, a byť budova, ve které jsme, je bývalá základní škola, tak dnes je to klubovna a nesplňujeme všechny předpisy. I proto musíme jít jinam.

Ministerstvo vám vyšlo vstříc a dostali jste prozatím výjimku?

Probíhá to tak, že nyní jsme komunitní škola, nejsme pod ministerstvem. Ale od září budeme. Akreditace je podmíněná tím, že do konce srpna dodáme schválený prostor.

Zmínil jste, že jste svobodná škola. Definujete se spíš jako Scio, Waldorfská nebo Montessori škola?

Je to mimo, už ani neříkáme, že jsme svobodná škola. Ty mají jasnou definici hodnot, ve kterých fungují. Byť jejich velká většina je stejná jako u nás, tak třeba ve svobodných školách je stoprocentní dobrovolnost všech aktivit, kdežto u nás chceme, aby se části z nich účastnili úplně všichni. Není to proto, že “se to tak dělá”, ale protože dává smysl na projektech pracovat společně, aby se na ně dalo navázat. Bereme si něco z Montessori, ale není to jenom něm nebo o respektujícím přístupu. Dáváme důraz hodně na mezilidské vztahy, soft skills, komunikaci. Zároveň ale chceme, abychom šli řízeně vzdělávacím plánem a postupně děti nasávaly znalosti, které by dostaly i na klasické škole.

Všechny děti se naučí číst, psát a počítat. Nebude to sice striktní, že všichni ve stejnou chvíli, ale chceme, aby výstup byl definovaný. U svobodné školy to není, tam je to na každém dítěti. To nám nevyhovovalo, proto směřujeme vlastní cestou a do jisté míry jde o unikátní koncept. Vidíte v tom prvky Scio a Montessori škol, ale hodně jsme se dívali do zahraničí do Dánska, Finska a Švédska. Tam jsme se hodně inspirovali.

Jak probíhá vyučovací den ve vaší škole?

Pondělí, úterý a středa je o dopoledních blocích vzdělávání. Nepředstavujte si to ale tak, že sedí v lavici a vepředu stojí učitel a chrlí na ně látku. Vždy je to propojené do určitého projektu, nyní mají například projekt já a moje město, a to se táhne celý měsíc. V rámci toho čtou, píšou, počítají a chodí na exkurze — to je většinou v pátek. Tyto dny tráví děti mimo školu, odpoledne už jsou volnější. Obecně odpoledne je dost prostoru pro menší děti, protože nyní máme první třídu a pár předškoláků. Čas se tráví volnou hrou, kdy se upevňují komunikační kompetence a mezilidské vztahy. Děti mají hodně pohybu.

Ve čtvrtek mají tělocvik nebo sportovní dopoledne, odpoledne pak zase volnější. Od září to bude podobné, akorát struktura vyučování bude ještě trochu víc definovaná, projekty dotaženější. A na konci každého období bychom chtěli dělat prezentace, aby projekty měly výstupy a děti se od malička učily diskutovat o tom, co vyrobily, proč to vyrobily a uměly přijmout nebo dát zpětnou vazbu.

Děti ze školy ani nechtějí chodit domů, rodiče na ně občas čekají. Stává se, že dítko řekne, že si ještě něco dodělá. Z toho máme velkou radost.

Jak na projekt moje město nakombinujete pro malé děti výuku, aby se učily psát, číst a počítat?

Máte pro to připravené materiály. Můžete si číst texty vhodné pro děti, které jsou spojené s lokalitou, kterou máte okolo sebe. V matematice třeba řešíte geometrii — díváte se na domy a jejich tvary. Vysvětlujete si je v kontextu našeho světa. Děti mnohem lépe vše chápou v souvislostech, což by z papíru úplně nevyčetly.

V psaní je to o tom, že projekt je všude kolem vás a něco napíšete. Musíte se naučit psát, ale pak je to hodně o tom, že vyrazíte ven a snažíte se pochopit, jak město funguje, co v něm je, že má určitou historii.

V první třídě se děti učí první písmena abecedy a zároveň se je snaží psát v písance. Tak samo se seznamují s čísly a učí se počítat. Jak takto malé děti, které tyto dovednosti ještě nemají, mohou pracovat v projektu?

Počítají třeba do dvaceti, většina z nich dnes už normálně píše a čte. Je to o tom, že látku, kterou je chcete naučit, neřešíte cestou drilu při počítání sloupečků, ale je to zábavnou formou a propojené s projektem. Je to návrat ke škole hrou, o které sice všichni mluví, ale nenápadně se na to zapomnělo.

Takže děti se neučí abecedu v lavici, ale jsou ve městě, vidí například značku pro parking, tak se učí, že je to písmenko P a posléze se ho učí psát?

Ano. Průvodci s nimi individuálně čtou, pomáhají jim se posouvat a pak chodí po městě a ukazujete si značky, můžete se o tom bavit. Máte tam značky, dopravní předpisy a kontext města. Do toho geometrické tvary, děti si například měří parkovací stání. Chodily po městě s metrem a měřily úseky. Pro děti je to zajímavé, je to zábavnější než sedět v lavici a učit se, kolik centimetrů má jeden metr. Po cestě se to naučí mnohem lépe, protože rovnou vidí, jak to aplikovat?

Děti se učí od první třídy hodnotit práci druhých, přijímat zpětnou vazbu nebo prezentovat svoji práci. V čem je stěžejní tyto kompetence u dětí posilovat?

Z českých škol často vychází lidé, kteří mají obavy pokládat otázky a být konfrontovaní. Bojí se udělat chybu. Je velmi důležité chyby dělat — je důležité neopakovat ty samé, ale z těch, které uděláte, je dobré se poučit a posunout dál. V jakémkoliv projektu nebo i v životě uděláme hromadu chyb, vždy je dobré se na ně podívat a poučit se z nich. Právě proto je fajn umět formulovat pohled, ale zároveň vyslechnout ten druhý.

Když se bavíme o respektujícím přístupu, tak si to nepředstavujte jako anarchii. Část lidí má dnes pocit, že když vychováváte děti respektujícím způsobem, tak je to o tom, že jim vše dovolíte, to ne. To je omyl, respekt musí být oboustranný. Bavíte se s nimi jako se svým partnerem a řešíte věci spolu. Klade to důraz na vysvětlování a nedělání věcí jenom tak, protože se to tak dělá už třicet let. Musíte vysvětlit smysl, proč se to bude dělat. Tím se velmi učí. Vy jim to vysvětlujete a oni se učí formulovat názory. Přijde jim normální někomu říct, že potřebují něco, protože… Je fascinující, jak spolu v první třídě dokážou komunikovat nebo řešit konflikty dohodou.

V tomto prostředí se děti učí komunikovat, přesto je tady smírné prostředí. Nemohou mít problém po nástupu na střední nebo vysokou školu, kde je styl komunikace poněkud jiný?

I tady máte jasně dané mantinely. Respekt je super, ale vždy musíte mít mantinely nebo nastavení, že třeba nebudou děti skákat z okna, aby se nezranily. Můj pohled na to je takový, že postupně, až budou ve vyšším ročníku, třeba v osmé nebo deváté třídě se budou připravovat na další krok, že je čeká přechod na střední školu. Děti hodnotíme zpětnou vazbou, vždy s ohledem na jejich individualitu. Možná v pozdějším věku přistoupíme na nějakou formu známkování, uvidíme. Na to přijde správný čas. Tím, že vyrůstají v prostředí, kde se diskutuje, tak je občas konfliktů na řešení hodně, takže jsou zvyklí. Paradoxně budou mentálně odolnější než děti, které to mají nalajnované celých devět let. Budou se umět přizpůsobit a reagovat.

Chápu správně, že chcete mít ve škole ročníky od první do deváté třídy, děti tedy nebudou pospolu jako například v malotřídkách?

Náš koncept má oba aspekty. Drtivá většina škol má dnes třídy po ročnících, kde jsou věkově homogenní skupiny na daný rok. Pak jsou školy, které mají trojročí a mají smíšený kolektiv. My jsme přesvědčeni o tom, že obě varianty mají ve škole své místo a jsou přínosné. Budeme mít malý kolektiv přibližně dvanácti dětí na průvodce a asistenta — část činností budou dělat pospolu jako ročník, tam bude probíhat například psaní, čtení a tak dále.

Ale jak bude projektová výuka, dává smysl děti spojit. Dneska to vnímáme tak, že prvňáci až třeťáci budou hodně pospolu, část dní bude probíhat dohromady. Výhodou smíšeného kolektivu je, že starší děti vysvětlují mladším, ti se od starších učí. Funguje to perfektně, to vidíme už dnes, když máme ve třídě rozmezí i dvou let. Ale pak potřebujete jít a mít zaměření na určitou kompetenci a mít s dětmi klid a bližší vztah v užší skupině.

Podle dřívějšího vyjádření sice nemáte srovnání svých prvňáčků s těmi z jiných škol, snažíte se ale u dětí mazat nerovnosti a naopak je podporovat v jejich silných stránkách. Jak?

Je to občas kontroverzní tvrzení, ale škola často trestá chyby. Když přijdete do první třídy a nepíšete úplně krasopisně, tak dostanete horší známku. Ale přitom pro to nemáte úplně vlohy nebo vám to jde až postupem času. Nebo vám jde něco jiného. A je velmi demotivační žáka v této fázi oznámkovat pětkou a porovnávat ho vůči někomu jinému. Startovací čára je u každého z nás jiná a jsou tady děti, které nemají úplně nejlepší zázemí, a ty potřebují pomoct.

To, že máme ve třídách malý kolektiv a dva průvodce nebo průvodce a asistenta, nám umožní podporovat nadanější děti. A děti, které potřebují větší podporu, aby ji taky dostaly. A vše jde dohromady s partnerským přístupem. A vidíme to už nyní, děti si navzájem pomáhají a znalosti a dovednosti ve svých silných stránkách se snaží předávat dětem, kterým daná aktivita tolik nejde. Není tam rivalita a posměch, ale nabídka pomoci.

Typicky brzké známkování a porovnávání, které ve školách je, zapříčiňuje posměch a šikanu.

Jak probíhá zápis k vám do školy, má šanci se dostat i dítě ze socio-ekonomicky znevýhodněné rodiny, která nemá například peníze na školné?

Zápis probíhá tak, aby děti byly na určité úrovni a měli kladný přístup ke vzdělávání. Hodně dbáme na to, aby rodiny souzněly s našimi hodnotami, které máme. A je tam školné, u kterého je nám jasné, že jde o filtr, ale bohužel levněji to v kontextu kvality, kterou chceme doručit, udělat nejde. Školné potřebujeme, abychom mohli službu nabízet. Do budoucna bych si přál, abychom našli cestu, že když k nám přijde dítě, kde jedinou bariérou bude školné, abychom je mohli podpořit. Nemám to v tuto chvíli vymyšlené, ale uvědomujeme si daný problém.

Může to vyznívat elitně, ale tak to není. Ani to slovo nemám rád. Rodiče našich dětí jsou normální lidé, nikdo si na nic nehraje, máme super vztahy. Ale jasně, jsou tam lidé, kteří si mohou dovolit zaplatit určité školné. Je nám jasné, že jsou rodiny, které si to dovolit nemůžou.

V jaké výši je školné?

Nyní je kousek pod osmi tisíci měsíčně, od září bude mírně nad osm tisíc korun. Níž se finančně nedostaneme, aniž bychom nemuseli dělat kompromisy, které ale budou mít dopad na kvalitu. Toho se musíme držet a pro Hradec je to částka, která se blíží platbě za soukromou školku. V Praze jsou ceny škol na dvojnásobku, to už nám nedává smysl.

Nezvažujete možnost spolupráce s investorem tak, aby bylo vzdělání dostupnější větší skupině dětí?

Je to možné. Pokoušeli jsme se shánět investory na začátku, ale moc jsme nepochodili. Řekli nám, že školy dotují zakladatelé, což jsme i dělali.

Můžete zmínit, kolik jste do toho vložili peněz?

Na startu to bylo přes sto tisíc korun, nyní to bude mnohem více, protože řešíme nové prostory. Budeme je muset upravit, nakoupit vybavení. Doufáme, že se nám to alespoň v delším horizontu vrátí zpátky. Primárně v tom vidíme to, že děláme smysluplnou věc pro naše i cizí děti. Děláme smysluplnou věc pro celý Hradec.

Co vám nevyhovuje na českém školství?

Usnuli jsme na vavřínech, vnímali jsme svět daleko statičtěji než jak ve skutečnosti funguje. Je daleko dynamičtější, mění se a školství se moc nezměnilo. Ve finále je to všechno o osobě ředitele, který to případně tlačí někam dál, než by musel. Většina, a to neříkám, že všichni, jede setrvačností a říká, že takto jsme to dělali sto let, sice to není nejlepší, ale změnit to je hrozně riskantní. Pojďme se držet toho, co máme vyzkoušené, i když víme, že to není dobře. Změny, které se udály ve Skandinávii, tak byly tlačeny systematickou změnou, nebyly realizovány na čtyři roky volebního období, ale třeba na třicet let. U nás to zatím takto nevypadá. Utíká nám práce s informacemi, dnes je to hodně o přemýšlení nad kontextem věcí a vzdělávání propojeně než izolovaně.

Než se zabývat trváním doby Přemyslovců, to raději komunikací a tím, aby lidé byli schopni poznat sami sebe, dokázat si vymyslet si svoji práci. Ve škole vám někdo zadá seznam úkolů, a někdo vás za to ohodnotí. Mnohem lepší je, když žákovi dáte úkol, aby si vyrobil něco sám od sebe. To je mnohem složitější, ale pak jsou lidé schopni vymýšlet nové projekty nebo být skvělým řemeslníkem, protože si umí udělat vizi a jít za ní.

Dnes se ve škole jede rychlým tempem, všichni stejně, a ještě se to hodnotí nevhodným způsobem.